Naši toleranci prověří až lásky našich prarodičů

Jak to již po rozchodech s první láskou bývá, měla jsem pocit, že můj život se definitivně skončil. Melodramaticky jsem se utápěla v představě, že mě už nic hezké nečeká, že navždy zůstanu sama a že si za to vlastně můžu. V tomto rozpoložení jsem šla navštívit svou babičku.

Ona naopak prožívala krásné životní období. Cestovala, chodila do divadla, na plesy a já jsem jí záviděla. Měla přes sedmdesát let a začínala nový vztah.

Po smrti starého otce, se kterým, troufám si říci, prožila pěkný život, potkala jiného muže. Mluvit o tom, že vaše babička začala psát e-maily a má nového frajera, je sice cool mezi kamarády, ale v rámci rodiny to vyvolalo přinejmenším rozporuplné pocity.

Energičnost a intenzita, se kterou se dva důchodci pustili do vztahu, výrazně prověřovala toleranci naší rodiny a narážela na hranice maloměšťáckých norem.

Je vhodné, aby začala vztah tak brzy po dědově smrti? Je v pořádku, aby se on v takovém vysokém věku rozváděl? A je vůbec možné, aby se lidé v letech zamilovali?

Před časem jsem se k tomuto tématu vrátila znovu prostřednictvím polského dokumentu Lekce lásky.

Hlavní hrdinka v podobném věku a s podobným temperamentem jako moje babička v něm řeší složitou otázku, zda má na stará kolena opustit tyrana a dát šanci vztahu s milým a laskavým mužem.